Lyžoval jsem vždycky velmi rád. Rodiče ale toto mé nadšení příliš nesdíleli a tak jsem do svých osmnáctin jezdil na hory v rámci školních výcviků, jarních prázdnin a s tátou jednou za rok se Svazarmem. Po maturitě se ale vše změnilo. Na sjezdovkách jsem v zimě trávil téměř každý víkend a dovolenou jsem si převážně vybíral v zimním období.
Mé prvé kvalitnější lyže byly Sulov model Exploziv, které jsem dostal od rodičů ještě na střední škole. Následovaly Elan, o které jsem se tenkrát musel poprat v Pragoimpu (pozn. pro mladší ročníky: obchod s nedostupným zbožím ze západu, podobný Tuzexu) a po roce 1989 jsem si koupil Völkl, jestli si dobře pamatuji, 9.15. To jsme ještě jezdili klasiku s nohama u sebe. Moje první carvingové lyže byly modré pěnové Atomic 9.18, do kterých jsem si, jako mnoho dalších, naběhl s rozběhem.
Začali jsme se učit carving a kreslit do sněhu dvě tenké linky. No, docela to šlo, ale jen na měkkém podkladu. Jak to přimrzlo, stával se z carvových pokusů boj o zachování zdraví a to samé se odehrávalo s prvými hodně krojenými funcarvy – Elan parabolic. Na měkkém a upraveném povrchu sjezdovky se jezdilo prima, ale jak to ztvrdlo, děs-běs. Musel jsem vypadat jako koza na ledě. Přes pokusy se Salomon a Blizzard, se kterými byly výsledky jen o trochu lepší, jsem se dostal ke K2 Apache, podle katalogu určenými i pro tvrdý povrch sjezdovky. A odehrávalo se znovu to samé. Na měkkém sněhu se mi carvovalo dobře, když to ale začalo chroupat pod nohama, opět koza na ledě. Zkoušel jsem vystřídat několik servisů ohledně nabroušení hran. V jednom jsem přišel o hrany, v těch ostatních o iluze. A protože se na svahu po nabroušení téměř nic nezměnilo, měl jsem obavy, že se to nikdy pořádně nenaučím. Užíval jsem si carving na měkkých sjezdovkách. Na tvrdých jsem jezdil klasiku po kraji u lesa, kde byl nahrnutý sníh.
S K2 jsme s přáteli vyrazili obytným autem do Rakouska na Hochficht. Všechny sjezdovky byly zledovatělé, takže zase koza na ledě a klasický styl po kraji sjezdovek. Ale kamarád carvoval všude a vypadalo to, jako když jede po kolejích. Na nohách měl nějaké staré hodně odřené lyže, z jejichž vrchní folie nešlo téměř přečíst jméno výrobce.
Ptal jsem se: Co to máš?
On říká: LUSTi
Ptám se: Jaké listí, děláš si ze mě srandu?
Ne, české LUSTi. Chceš si je zkusit?
Neodolal jsem a zůstal jsem v němém úžasu. Najednou také koleje a carv i na ledu.
Dostal jsem potřebné informace a po návratu do Prahy jsem při nejbližší příležitosti vyrazil do Žacléře, kde se LUSTi vyrábějí. Zazvonil jsem, vyšel usměvavý chlapík, podal mi dva modely Lušťovek na vyzkoušení a se slovy „zítra mi je vraťte“ zmizel zpět ve dveřích továrny. Žádná kauce ani občanka, o SPZ nemluvě. Jedny byly slalomky, druhé SCT – skicrossy s poloměrem 15 m. Vybral jsem si oranžové SCT a začal si užívat carving na čemkoliv, co počasí a rolbaři připravili. Časem jsem pod vázání přidal 8 mm podložku, protože SCT byly tenkrát hodně úzké a na měkké sjezdovce jsem občas ustřelil po botách. SCT uměly téměř všechno, jen do čerstvého hlubokého prašanu nebyly úplně přátelské. Koupil jsem si tedy ještě jedny lyže z produkce LUSTi a to široké twintipové freestyly. Ty v prašanu fungovaly příjemně, akorát nikdo nemohl jet za mnou, což jsem zcela pochopil až v momentě, když jsem je půjčil známému a následoval jsem ho. Od patek se zvedala bílá chladivá tma.
Začal jsem se zajímat o to, v čem spočívá kouzlo LUSTi a proč tak dobře drží i na ledu. Postupně jsem pronikl do tajů konstrukce lyží s dřevěným jádrem a různými nosnými vrstvami a také jsem pochopil smysl úhlování hran a mechanickou funkci profilů lyží. Když jsem byl schopen odpovídat na všetečné otázky přátel z řad lyžařů, rozeslal jsem jednoho dne e-mail svým jachtařským a loďařským klientům s informacemi o báječných českých lyžích. Ono také, o čem si máte povídat s jachtaři v zimě? Začaly chodit různé dotazy, občas i s jízlivými poznámkami o mém dlouhodobého pobytu na letním slunci, což je nepřítel mnoha aktivních jachtařů. V té době jsem vůbec neměl v úmyslu budovat lyžařskou prodejnu a testcentrum s půjčovnou. Hledal jsem hlavně komunikační prostředek, kterým překlenu mrtvé zimní období mezi svými loďařskými zákazníky a mnou. Začaly se objevovat první vlaštovky ve smyslu: Tak nám zařiď nějaké vyzkoušení těch českých zázraků.
Vydal jsem se znovu do Žacléře za zakladatelem továrny panem Milanem Luštincem a sdělil mu své úmysly půjčovat a prodávat lyže jachtařům. Koupil jsem prvních pět párů lyží LUSTi a dodnes se nemohu ubránit dojmu, že si pan Luštinec tenkrát asi říkal: No jo, zase nějaký vykuk z Prahy, co blafuje, aby ušetřil. Začal jsem se se svými zákazníky setkávat v zimě na horách a občas jsem některým z nich půjčil lyže na vyzkoušení a následně je i prodal. S drzým čelem jsem v tomto období panu Luštincovi začal připomínkovat tehdejší kolekci lyží a dávat mu návrhy na to, co by se mohlo upravit. Na „mělo“ jsem přeci jen nenašel dostatek kuráže.???? Místo očekávaného poslání kamsi jsem za týden držel v ruce celé modré lyže bez potisku (ten jsem na ně nechal nalepit dodatečně) s doslovem: Svezte se na tom a pak mi řekněte, jestli jste to myslel takto. Myslel. A na světě byly CCT WIDE. Obdobně pak v dalších letech vznikly i CWR 84.
Postupně se z původního úmyslu nabízet Lušťovky jachtařům stalo samostatné středisko mé společnosti, které dnes provozuje speciálku na lyže LUSTi. Od počátku naší spolupráce se objem dodávaných lyží výrazně změnil. Co se však nezměnilo, je způsob přebírání lyží v žacléřské továrně. Stále si nic vzájemně nepodepisujeme.
Přeji i vám krásné lyžařské zážitky se skvělými Lušťovkami!
Honza Satrapa
